Co může způsobovat nadměrnou žízeň

V tomto článku, který je určen zejména studentům medicíny, ale i ostatním zájemcům o medicínu a patofyziologii, se podíváme na základní principy kolem nadměrné žízně.

Definice a význam žízně

Žízeň je definována jako nepříjemný pocit, který vyvolává v jedinci potřebu pít. Tento pocit je velmi obtěžující, což ukazuje na kruciální význam, který hydratace pro zachování homeostázy má. Vhodným příkladem může být hemoragický šok (tedy syndrom nedostatečného prokrvení tkání vlivem krvácení), jehož klasickým prvotním příznakem je právě žízeň. Žízeň v tomto případě je vyvolána snahou těla zvýšit objem krve, aby se šok nerozvinul. Voda má naprosto zásadní význam pro širokou plejádu procesů, které v těle probíhají, a proto je žízeň tak nepříjemná (což mimochodem souvisí s asociací regulátoru žízně s limbickým systémem – viz níže).

Regulace vodního hospodářství (mechanismy a receptory)

Množství vody v těle reguluje hypotalamus. Hypotalamus je spodní část mezimozku a je odpovědný za řízení vegetativního nervového systému (sympatikus a parasympatikus), za řízení hormonálního systému (hypotalamo-hypofyzární systém) a podílí se i na tvorbě emocí (je zapojen do limbického systému, například cestou Papezova okruhu).

Hypotalamus má řadu morfologických struktur. Metabolismus vody řídí jeho frontální část, která obsahuje osmoreceptory a nucleus supraopticus (jehož neurony produkují ADH).

Principy, které hypotalamus pro regulaci vody v těle využívá, jsou dva:

1. Žízeň, která reguluje příjem vody;
2. ADH (antidiuretický hormon - vasopresin), který reguluje výdej vody.

Regulace množství vody v těle spočívá ve snížení ztrát (= zvýšení výdeje ADH) a zvýšení příjmů (= vyvolání pocitu žízně) či právě naopak, podle toho, zda tělo vodu potřebuje nebo jí má nadbytek.

Hypotalamus získává informace o množství vody v těle ze dvou zdrojů, a to osmoreceptorů v hypotalamu a z baroreceptorů pravé síně.

Osmoreceptory jsou neurony, které mají speciálně upravenou cytoplasmatickou membránu, která příliš neumí regulovat změny osmolarity extracelulární tekutiny. Tato vlastnost vede k tomu, že změna osmolarity vede ke změně objemu cytoplasmy tohoto neuronu, který se tak „scvrkne“ (je-li osmolarita zvýšená), nebo se „nafoukne“ (je-li osmolarita snížená). Změna objemu a tvaru neuronu-osmoreceptoru vede k přenosu informace o aktuální osmolaritě a o případné nutnosti zahájení adekvátní akce ze strany regulačních mechanismů. V situaci, kdy je osmolarita zvýšená (normálně má hodnotu 300mOsmol/L vody), což obvykle ukazuje na snížené stavy vody v těle, vede toto ke vzniku žízně a výdeji ADH. Pravý opak (tedy není žízeň a ADH není uvolňován) se děje při osmolaritě snížené.

Baroreceptory pravé síně jsou mechanoreceptory, které signalizují tlak krve v pravé síni, čímž informují o objemu krve v pravé síni. Tato informace odpovídá objemu krve ve velkém oběhu. Tímto způsobem je tělo schopno získat informace o objemu krve, a protože zhruba 50% krve tvoří voda (respektive plasma), získává tak i informaci o objemu vody v těle. Ve chvíli, kdy je tlak v pravé síni zvýšen (takže je zvýšen i objem krve v těle, a tedy i vody), dochází vlivem některých intrakardiálních regulačních mechanismů ke zvýšení tlaku krve v tepenném systému a v ledvinách se ztrácí více vody (= presorická diuréza). V situaci, kdy je tlak v pravé síni snížen (takže i vody je v těle málo), dochází k přenosu signálů do hypotalamu, který na to adekvátně reaguje vznikem žízně a výdejem ADH.

Principy poruch vodního hospodářství a příklady konkrétních onemocnění

Poruchy vodního hospodářství mohou být založeny na: (1) zvýšeném příjmu, (2) sníženém příjmu, (3) zvýšených ztrátách, (4) snížených ztrátách, (5) kombinaci obojího. Nadměrnou žízeň z logiky věci vyvolávají principy (2), (3), (5).

1. Diabetes insipidus je onemocnění charakterizované obrovskými ztrátami vody a je tedy typickým příkladem výše uvedeného principu (3). Onemocnění je způsobeno dvěma možnými cestami: (1) hypotalamus neprodukuje ADH (tzv. centrální typ) nebo (2) ledviny na ADH nereagují (tj. periferní neboli nefrogenní typ). Ať se jedná o centrální či periferní typ, výsledek je vždy stejný, dochází k obrovským ztrátám vody močí, které se produkuje značné množství. Následkem toho dochází k aktivaci regulačních mechanismů, které by normálně zahrnovaly uvolnění ADH (k němuž buď nedochází, nebo ADH neúčinkuje) a vyvolání pocitu žízně. To je důvod, proč je diabetes insipidus jedním z typických příkladů, které jsou charakterizovány nadměrnou žízní.
2. Diabetes mellitus je onemocnění charakterizované značnými ztrátami vody (opět příklad principu (3)), ale kvůli tomu, že ledviny nezvládají vstřebávat nadlimitní koncentrace glukózy, které se dostávají do primitivní moči. Diabetes mellitus (obou typů) je mj. charakterizován tím, že má v krvi zvýšenou hladinu glukózy (= hyperglykémii). Za normálních okolností (když je glykémie 3,5 – 5,5 mmol/L), jsou ledviny schopny z primitivní moči reabsorbovat 100% glukózy. Ve chvíli, kdy glykémie překročí 10mmol/L, překračuje i koncentrace v moči tzv. renální práh a ledviny reabsorbují pouze část vyloučené glukózy. Glukóza je sacharid = polyhydroxyaldehyd, má tedy velké množství hydrofilních skupin, které z glukózy dělají osmoticky aktivní látku, která je schopná za sebou „táhnout“ vodu. A proto, když je v tubulech ledviny hodně glukózy, zůstává tam i více vody. A proto diabetici hodně močí, a proto mají nadměrnou žízeň.
3. Hypovolemický šokje definován jako stav, kdy dochází k nedostatečnému prokrvení tkání, což tkáně poškozuje. Šok obvykle vzniká tak, že klesne objem krve (a tak i krevní tlak) pod únosnou mez, organismus omezuje prokrvení nedůležitých tkání, což dlouhodobě (a bez terapie) vede ke smrti pacienta. Šok tedy vzniká, je-li snížený objem krve, který bývá snížen nejčastěji proto, že pacient ztratil vodu (obvykle i s krvinkami). Typickým příkladem tedy může být právě krvácení, které působí hemoragický šok, jehož typickým příznakem (který se objevuje dříve než ostatní) je právě vznik neadekvátní žízně. (Pozn. aut.: Rozhodně neplatí, že šok vzniká pouze ztrátou objemu krve vylitím z těla, ale i jinými principy (distribuční šok (anafylaktický, septický, neurogenní)), a dokonce ještě úplně jinými (kardiogenní šok). Není však úkolem tohoto článku je více rozebírat).
4. Psychogenní polydipsieje stav, který je charakterizován nadměrným příjmem tekutin, který je vyvolán psychickou poruchou pacienta. Toto bývá velmi často u osob se schizofrenní poruchou.

Mezi další důvody nadměrné žízně patří také následující stavy:

1. Snížený příjem vody v důsledku traumat orální části gastrointestinálního traktu, poruch polykání, hydrofobie (u pokročilých stádií vztekliny), bezvědomí, apod.
2. Zvýšené ztráty vody v důsledku zvracení, průjmů, terapie diuretiky, Addisonovy choroby, horečky, popálenin, edému (např. u pravostranného selhávání je velmi typická polydipsie), ascites, apod.
3. Pocit žízně z důvodu zvýšené osmolarity, například při hypernatrémii
4. a mnoho dalších.

Závěr a shrnutí

Žízeň je zásadní pro udržení rovnováhy a přežití organismu. Tělo je na vodě závislé a donutit jedince, aby vodu získal je pro přežití v extrémních situacích zásadní, to má i své další konsekvence v tom, že hypotalamus – napojený na limbický systém – je schopen žízni dát velmi nepříjemný emocionální náboj, který jedince nutí se jí rychle a efektivně zbavit.

Nadměrná žízeň může být způsobena nedostatkem ADH, zvýšenými ztrátami vody jinak než vlivem ADH, zvýšenou osmolaritou, krvácením či psychogenně (schizofrenie).

Jedná se o důležitý příznak, který může vést ke stanovení diagnózy rozvíjejícího se šoku, poruchy ledvin (ztráty vody, hyperosmolarita), diabetu mellitu, diabetu insipidu a dalších.