Fahrova nemoc: vše co potřebujete vědět?

Fahrova nemoc je choroba, charakterizovaná abnormálním ukládáním vápníku ve stěně cév v některých oblastech mozku, zejména pak v bazálních gangliích, mozečkových jádrem (hlavně nucleus dentatus) a v bílé hmotě mozkové, což vede k atrofii (postupnému zmenšování a zániku) příslušných struktur mozku.

Fahrovu chorobu poprvé popsal německý neurolog Karl Theodor Fahr v roce 1930.

Fahrova nemoc může být buď primární neboli vrozená (obvykle se dědí autozomálně dominantním způsobem, což znamená, že stačí jen vadná alela od jednoho rodiče k tomu, aby se dítě narodilo s Fahrovou chorobou), anebo sekundární, která vzniká na podkladě celé řady různých onemocnění a metabolických poruch.

Někteří lékaři používají pro Fahrovu nemoc jako synonymu také termín Fahrův syndrom, což je ale poněkud nepřesné.

Jako Fahrovu nemoc bychom totiž správně měli označovat pouze primární (vrozenou) formu tohoto onemocnění, která vzniká na dědičném podkladě a jejíž příčinou nejsou jiná onemocnění nebo poruchy. Odborně se tato vrozená forma Fahrovy nemoci označuje také termínem primární familiární kalcifikace mozku (PFBC) nebo familiární idiopatická kalcifikace bazálních ganglií (podle některých odborníků by se tento termín ale raději neměl užívat, protože kalcifikacemi nejsou postižena jen bazální ganglia, ale i další struktury mozku).

Naproti tomu termín Fahrův syndrom bychom měli používat pouze pro sekundární formu Fahrovy choroby, která vzniká v důsledku jiných onemocnění nebo metabolických poruch.

Asymptomatické (benigní) kalcifikace v bazálních gangliích jsou velice časté a jejich výskyt se s věkem zvyšuje, přičemž u starších osob jsou kalcifikace v části bazálních ganglií zvané globus pallidus považovány za normální nález.

Symptomatické primární familiární kalcifikace mozku (Fahrova choroba) se nejčastěji vyskytují ve věku 40 až 60 let. Přesný údaj o incidenci (počet nově diagnostikovaných případů za rok) Fahrovy nemoci není známý.

Příznaky

Příznaky Fahrovy choroby jsou velice různorodé, přičemž u řady lidí se dlouhou dobu žádné příznaky choroby neprojevují. Na druhou stranu existují i těžké formy Fahrovy choroby, které se projevují psychotickými stavy, zhoršením kognitivních funkcí, demencí, poruchami nálady, pohybovými poruchami způsobenými poškozením bazálních ganglií a také změnami citlivosti.

Jak Fahrova choroba vzniká (patogeneze)?

Pro Fahrovu chorobu je charakteristické ukládání vápníku do stěn kapilár i větších tepen a žil v některých částech mozku. Kromě vápníku se do stěn mozkových kapilár a cév při Fahrově nemoci ukládá také hořčík, zinek, hliník a železo.

Kalcifikace se ukládají ve strukturách mozku označovaných jako globus pallidus, putamen, nucleus caudatus (vše patří mezi takzvaná bazální ganglia), thalamus, mozeček (zejména jeho největší jádro označované jako nucleus dentatus), corona radiata a subkortikální (podkorová) bílá hmota.

Příčiny primární Fahrovy choroby

Za vznikem Fahrovy choroby (primární familiární kalcifikace mozku) stojí řada různých genových mutací, které se většinou (až v 60% případů) dědí autozomálně dominantně (tedy stačí mutace v alele jednoho rodiče k tomu, aby se nemoc u dítěte projevila).

Zhruba 40% případů primární (vrozené) Fahrovy choroby je idiopatických, tedy neznáme konkrétní příčinu proč tato choroba vzniká.

Je velmi pravděpodobné, že ve skupině idiopatických případů Fahrovy choroby budou i nějaké autozomálně recesivní mutace genů (to znamená, že k tomu, aby se nemoc u dítěte projevila, musí zdědit zmutované alely od obou rodičů).

Mezi známé genové mutace spojené s primární Fahrovou chorobou, mimo jiné, patří:

• mutace ovlivňující metabolismus fosfátů: mutace v genu SLC20A2 (tento gen kóduje tvorbu přenašeče PiT2 (druh fosfátového přenašeče závislého na sodíku, jehož úkolem je přenášet některé látky přes buněčné membrány a při jehož poruše dochází ke vzniku primární Fahrovy choroby) a mutace v genu XPR1, který kóduje tvorbu receptor s fosfátovou exportní funkcí,
• mutace ovlivňující udržování integrity hematoencefalické bariéry a pericytů (Rougetových buněk, které obklopují drobné cévy zvané kapiláry v mozku a podílí se mimo jiné i na správném fungování hematoencefalické bariéry): mutace v genech PDGFB (kóduje od destiček odvozený růstový faktor PDGF-b) a PDGFRB (kóduje od destiček odvozený růstový faktor PDGFR-b)

Diagnostika primární Fahrovy choroby

Pro stanovení diagnózy Fahrovy choroby platí následující doporučená diagnostická kritéria:

• zachycení některé z výše uvedených genových mutací s předchozím výskytem této choroby v rodině
• věk 40 – 60 let (nejčastější období výskytu Fahrovy choroby)
• typické rozložení kalcifikací na CT nebo MR mozku (na CT se často zjistí symetrické kalcifikace v bazálních gangliích, thalamu a mozečku, zejména ve strukturách mozku označovaných jako nucleus caudatus, nucleus lentiformis a nucleus dentatus, přičemž jako první bývá postižená struktura bazálních ganglií s názvem globus pallidus)
• postižení subkortikální (podkorové) bílé hmoty mozkové.
• vyloučení jiných onemocnění, se kterými bývá spojen Fahrův syndrom (sekundární Fahrova choroba)

Jak Fahrova nemoc vypadá na CT vidíte na tomto obrázku:

Fahrova nemoc (syndrom) aneb nadměrné ukládání vápníku v cévách bazálních ganglií a thalamu

Příčiny Fahrova syndromu (sekundární Fahrovy choroby)

Fahrův syndrom (sekundární Fahrova choroba) je obvykle diagnostikován mnohem dříve než primární Fahrova nemoc, protože je způsoben jinou chorobou, což vede k rychlejšímu rozvoji příznaků.

Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že skutečnost, že pacient má některou z níže uvedených chorob neznamená, že se u něj vždy rozvine Fahrův syndrom. Je důležité nezapomenout na to, že se u těchto chorob může Fahrův syndrom rozvinout, ale zase není nutné pacienty děsit, protože se jedná o poměrně vzácné onemocnění.

Mezi choroby, u kterých může vzniknout Fahrův syndrom (sekundární Fahrova choroba), mimo jiné, patří:

• endokrinopatie (onemocnění žláz s vnitřní sekrecí): primární a sekundární hypoparatyreóza (snížená funkce příštitných tělísek z jakéhokoli důvodu), pseudohypoparatyreóza (vrozeně snížená funkce příštitných tělísek), hyperparatyreóza (zvýšená funkce příštitných tělísek)
• vaskulitidy (zánětlivá onemocnění cév a systémová onemocnění postihující, mimo jiné, i cévy – například systémový lupus erythematodes)
• onemocnění mitochondrií (mitochondrie jsou buněčné organely, které plní řadu důležitých funkcí, mezi onemocnění spojená s Fahrovým syndromem patří například mitochondriální myopatie)
• infekční onemocnění: brucelóza, EB virus, AIDS (HIV)
• jiná dědičná onemocnění: poruchy metabolismu železa, polycystická lipomembranózní osteodysplázie se sklerotizující leukoencefalopatií (porucha vývoje kostí, při které dochází k ukládání vápenatých zbytků do bílé hmoty mozkové), Cockaynův syndrom, syndrom AGS (Aicardi-Goutières Syndrome), lipoidní proteinózy
• nemoc z ozáření
• chemoterapie
• otrava oxidem uhelnatým

Léčba a prognóza

Primární Fahrova nemoc vede k postupnému ukládání kalcifikací do mozku a v současné době není známá žádná léčba ani lék, které by tuto chorobu dokázaly vyléčit. Je zajímavé, že neexistuje žádná přímá spojitost mezi množstvím kalcifikací a stupněm neurologického postižení.

Léčba Fahrova syndromu (sekundární Fahrovy choroby) se musí zaměřit na léčbu základního onemocnění, které Fahrův syndrom vyvolalo.

Co si z článku odnést?

Fahrova nemoc je poměrně vzácné onemocnění, které se projevuje ukládáním vápníku a dalších látek do stěny kapilár i větších cév v některých oblastech mozku. Nejčastěji jsou postižena bazální ganglia, thalamus a mozeček.

Existují dvě formy Fahrovy nemoci, a to primární (vrozená), která je spojena s mutacemi některých genů a sekundární, která se označuje termínem Fahrův syndrom a její příčinou bývají jiná základní onemocnění, zejména poruchy funkce žláz s vnitřním vyměšováním (endokrinopatie), vaskulitidy, otrava oxidem uhelnatým, chemoterapie nebo radioterapie.

Na primární Fahrovu nemoc neexistuje žádná léčba u sekundární Fahrovy choroby je nutné zaléčit vyvolávající onemocnění.