Kolik pacientů denně dokáže lékař poctivě vyšetřit?

Kolik pacientů denně dokáže lékař poctivě vyšetřit?
2. ledna 2014 0:58

Tento článek je takové malé zamyšlení nad situací ve zdravotnictví nejen v České republice, ale potažmo i v jiných zemích. Přemýšleli jste někdy o tom kolik pacientů dokáže lékaře za den pořádně a poctivě vyšetřit tak, aby udělal pokud možno minimum chyb, pacienta nepoškodil a zachoval si duševní zdraví?

V posledních letech se stalo trendem a módou nadávat na lékaře a stěžovat si na jejich neschopnost, neomalenost, špatnou komunikaci nebo na dlouhé čekání v nemocnici na vyšetření. Pravdou je, že i lékař je jenom člověk a tak jako jsou dobří a špatní učitelé, zedníci nebo elektrikáři, existují i dobří a špatní lékaři.

Ze svých zkušeností mohu potvrdit, že většina lékařů se snaží pracovat zodpovědně a kvalitně a to i přes to, že jim pacienti často nadávají a stěžují si na dlouhé čekání.

Nikdo nemá rád čekání u doktora na vyšetření, zvlášť v případě, když je člověk opravdu nemocný a trápí ho bolesti břicha nebo horečky.

Ale je potřeba se na věc podívat také z druhé stránky.

Lékařů je málo a pacientů přibývá a k tomu, aby bylo možné lékařské povolání vykonávat zodpovědně a kvalitně je potřeba se pacientům věnovat a mít na ně čas.

 

A nad tím se musí zamyslet jak pacienti, tak lékaři a vedení nemocnic.

Všichni se snažíme pracovat co nejrychleji a zároveň nejefektivněji a nejhospodárněji. Jsme k tomu nuceni okolnostmi, pacientů je hodně a ošetřit potřebují.

Je ale potřeba myslet na to, že někdy může snaha o dosahování co nejvyšší produktivity práce vést k tomu, že svou práci přestaneme dělat poctivě a namísto toho, abychom pacientům pomohli, jim budeme škodit.

Vzhledem k tomu jak jsou dnes nastaveny úhrady od zdravotních pojišťoven, není výjimkou lékař, který za den zvládne ošetřit 40, 50 nebo dokonce šedesát či vice pacientů za den.

Přitom však platí, že bez ohledu na zkušenosti a technologické vybavení lékaře, není možné poctivě vykonávat lékařskou praxi rychlostí blesku.

V dnešní uspěchané době jsou však lékaři nuceni často pracovat doslova hektickým tempem a mají na jednoho pacienta jen pár minut.

A zkušenosti přitom ukazují, že dobra medicína se prostě za 5 až 7 minut dělat nedá.

Existují samozřejmě případy, kdy do ordinace přijde mladý pacient, který netrpí žádným onemocněním a potřebuje jen potvrdit formulář pro zaměstnavatele či Správu sociálního zabezpečení nebo napsat žádanku na vyšetření.

Takových případů je ale naprostá menšina.

Starším, polymorbidním pacientům je potřeba věnovat mnohem vice času a péče, na což se často ve snahách o racionalizaci péče zapomíná. Pacienti s dlouhým výčtem chorob v chorobopise vždy vyžadují vice času. Pokud jim tento čas není možné věnovat je to vůčinim nepoctivé. Během několika minut rozhodně není možné, aby se lékař stihl seznámit s chorobopisem, s léky, které pacient užívá ani s výsledky laboratorních vyšetření. A nemluvě o provedení pořádné tělesné prohlídky.

Argument lékařů, kteří tvrdí, že mají v kartotéce jen malý počet opravdu těžce nemocných pacientů a že tak mohou pracovat rychleji, rozhodně neobstojí. Je totiž nutné odlišovat pacienty medicínsky zajímavé od chronicky nemocných pacientů.

Většina běžných chronických onemocnění, se kterými pacienti svého lékaře navštěvují, není pro špičkové specialisty zajímavá, a tak je v podstatě považují za „běžné“ nemoci. Například diabetes není tak zajímavý jako hemoragická horečka nebo myxoidní chondrosakrom, což ale neznamená, že by se jednalo o onemocnění, které by nevyžadovalo odpovědný přístup k léčení a u kterého můžeme léčbu sekat jako Baťa cvičky.

Průměrný lékař primární péče tedy nemusí mít mnoho “medicínsky zajímavých” či “těžce nemocných” pacientů, ale zcela určitě má v kartotéce řadu pacientů, jejichž léčba vyžaduje odpovědný a poctivý přístup. Dokonce si myslím, že pokud má lékař v kartotéce podstatnou část pacientů starších 50 let, je nezodpovědné vyšetřit denně více než 25 – 30 pacientů. To odpovídá asi 3 – 4 pacientům za hodinu. A přestože je některé pacienty možné “odbavit” rychleji, je překročení shora uvedené hranice tak trochu chůzí v minovém poli.

Pokud se podíváme na dostupné statistické údaje ohledně četnosti výskytu obesity, srdečních onemocnění, hypertenze, cukrovky či deprese, můžeme s jistotou říci, že v každé ordinaci, která má v kartotéce pacienty nad padesát let, rozhodně nebude nouze o chronická onemocnění, která vyžadují odpovědnou péči.

V zásadě platí, že žádné onemocnění není možné považovat za “jednoduše léčitelné”.

Pokud lékař z časových důvodů pozorně nenaslouchá, neklade doplňující otázky, nehledá známky progrese onemocnění či odbývá tělesnou prohlídku, rozhodně to není známkou kvalitní lékařské péče.

Navíc takový způsob léčení v konečném důsledku povede ke zvýšení nákladů na zdravotní péči do budoucna, protože pacient se za čas do ordinace vrátí v mnohem horším stavu.

Bohužel dnešní systém úhrad je nastavený tak, že oceňuje rychlost léčby a prováděná vyšetření mnohem vice než poctivý odběr anamnézy a naslouchání pacientům.

Spolu s tím jak se každý rok řeší nová úhradová vyhláška a objem peněz jdoucí do zdravotnictví spíše stagnuje, bude otázka “rychlosti vyléčení” již brzy mnohem aktuálnější než dříve.

Proto bychom se měli zamyslet nad tím, jak bude náš systém zdravotní péče vypadat za deset až patnáct let a zavést taková opatření, aby lékaři měli dostatek času na odpovědnou a kvalitní léčbu a aby se nespoléhali jen na drahá a moderní vyšetření, která leckdy nedokážou nahradit poctivě odebranou anamnézu a poctivé provedení fyzikálního vyšetření.

Úkol je to těžký, pacientů stále přibývá, lidé zahlcují pohotovost v nemocnicích hloupostmi a lékařů je nedostatek.  

Sdílet článek
Autor: MUDr. Michal Vilímovský
Vzdělání: lékař
Článek naposled aktualizován: 2. ledna 2014 0:58
Datum příští revize: 2. ledna 2016 0:58
K poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti využíváme cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace