Hydrocefalus: příčiny, projevy, diagnostika a léčba

Termín hydrocefalus pochází z řečtiny, kdy hydro znamená voda a kephale = hlava. Z toho vyplývá, že hydrocefalus označuje stav, kdy vlivem zvýšeného množství mozkomíšního moku (v mozkových komorách) dochází k útlaku a redukci mozkové tkáně.

Příčiny vzniku hydrocefalu

Mozkomíšní mok je malé množství tekutiny (asi 150 ml) nacházející se v mozkových komorách a v prostoru mezi pavučnicí a omozečnicí (v tzv. subarachnoidálním prostoru). Hlavními funkcemi mozkomíšního moku je odvádění odpadních produktů metabolismu do žilní krve, chrání mozek před otřesy a zajišťuje homeostázu (stále vnitřní prostředí, optimální pro buňky CNS). Denně se ho vytvoří přibližně 500ml, z toho vyplývá, že se za den obmění celkem třikrát. 

Existuje celá řada příčin vzniku hydrocefalu. Principiálně se mozkomíšní mok může hromadit kvůli jeho vysoké sekreci (tzv. hypersekreční hydrocefalus), nedostatečné resorpci (hyporesorpční hydrocefalus), nebo kvůli překážce v některém z prostorů, kudy protéká (obstrukční hydrocefalus). Vše má za následek přetlak v mozkovně. U dítěte je tento přetlak možné kompenzovat zvětšením mozkovny, díky volným lebečním spojům (kosti na lebce jsou měkké a nesrostlé). Problém nastává u dospělého, který tuto možnost nemá. Jeho lebeční kosti jsou tvrdé a pevně srostlé a mozek tak nemá možnost expandovat a kompenzovat tím vysoký nitrolební tlak. Stav, kdy se vlivem odumírání mozkové tkáně zvětšují mozkové komory a nedochází tak ke zvýšení nitrolebního tlaku, se nazývá ventrikulomegalie. V těchto případech se tedy nejedná o hydrocefalus a je potřeba toto rozlišovat.

Hlavními příčinami hydrocefalu jsou různé vrozené vady mozkových komor a jejich kanálků, což vede k jejich nedostatečnému objemu. Další běžnější příčinou je zablokování zpětného vstřebávání mozkomíšního moku do žilního řečiště krevní sraženinou, která může vzniknout při úrazu hlavy, či zánětu mozkových blan. V poslední řadě se může jednat o nádor mozku pronikající do systému komor.

Příznaky a projevy hydrocefalu

Klinické příznaky a projevy se odvíjí od věku jedince a rychlosti vzniku hydrocefalu. Jejich včasné rozpoznání je nezbytné pro záchranu pacienta.  

Kojenci a děti do 2 let mají větší obvod hlavy (makrocefalie) a viditelnou žilní kresbu pod skalpem (tzv. caput medusae). V pokročilém stadiu přichází zvracení, bradykardie, poruchy dýchání a sklopené oči (tzv. příznak zapadajícího slunce).

Děti starší 2 let mají obdobné příznaky, vyjma většího obvodu hlavy, což je způsobeno pevně srostlými lebečními kostmi. Děti si také stěžují na bolesti hlavy, únavu či bolesti břicha. 

U dospělých se pak objevují typické příznaky intrakraniální hypertenze:

• Parinaudův syndrom – nesouměrný pohyb očí při pohledu vzhůru; následkem poškození zadní části středního mozku (odborně léze dorsální oblasti mesencephala)
• Příznak zapadajícího slunce
• Městnání papily při vyšetření očního pozadí

U seniorů se vyskytuje triáda příznaků:

• Demence
• Inkontinence
• Porucha chůze

Diagnostika hydrocefalu

U dětí do 2 let je možné využít sonografické vyšetření provedené přes velkou fontanelu. U starších jedinců se používá magnetické rezonance, avšak nejčastěji CT vyšetření.

Léčba hydrocefalu

Léčba hydrocefalu se odvíjí od rychlosti jeho vzniku (akutní či chronický) a od příčin jeho vzniku (obstukční, hypersekreční, hyporesorpční). U akutního obstrukčního hydrocefalu se přistupuje k zavedení dočasné komorové drenáže. Naopak u chronického obstrukčního hydrocefalu se volí především mezi dvěma chirurgickými metodami – tedy odstranění samotné překážky (nádor, sraženina) nebo vytvořením tzv. zkratu (shunt), který může být např. ventrikuloperitoneální, či ventrikuloatriální. Tato možnost se využívá při nemožnosti odstranit překážku (př. neoperovatelný nádor). Při chronickém hyporesopčním hydrocefalu se pak zavádí trvalé drenáže. Existuje také konzervativní léčba hydrocefalu, která se snaží o snížení množství mozkomíšního moku, což nese velká rizika v podobě vedlejších účinků. Nejvyužívanější léčebnou metodou je tedy chirurgický zákrok.