Zánět zevního zvukovodu (otitis externa): vše co potřebujete vědět

Zánět zevního zvukovou (otitis externa) někdy také označovaný jako plavecké ucho nebo v širším slova smyslu jako zánět zevního ucha, je zánět postihující zevní zvukovod, což je trubice spojující střední ucho s vnějším prostředím, která je mediálně (uvnitř ucha směrem do středu hlavy) ohraničena bubínkem a laterálně (zevně) ústí ven otvorem v ušním boltci zvaným porus acusticus externus.

Podle původce se záněty zevního ucha dělí na infekční (bakteriální, virové a mykotické) a neinfekční, mohou probíhat buď akutně nebo chronicky a ohraničeně (lokalizované záněty) nebo neohraničeně (difúzní záněty) (1).

Příčiny

Zánětu zevního zvukovodu se nejlépe daří ve vlhkém prostředí a často k němu dochází v letních měsících, kdy se lidé častou koupou v bazénech či přírodních vodních zdrojích a do ucha se jim dostane voda kontaminovaná baktériemi, plísněmi nebo viry.

Proto mezi nejčastější příčiny zánětu zevního zvukovodu patří plavání a obecně dlouhodobý pobyt ve vodě (včetně koupání ve vaně a sprchování).

Další častou příčinou zánětu zevního zvukovodu a ucha je poranění výstelky zvukovodu, k čemuž může dojít například při necitlivém nasazování nebo snímání sluchátek nebo špuntů do uší nebo při čištění uší vatovými tyčinkami, což většina ušních lékařů dnes již nedoporučuje.

Poraněná místa zvukovodu (stačí například drobná oděrka) se stávají živnou půdou pro baktérie a další mikroby a snadno se zanítí.

Ušní maz (cerumen) představuje přirozenou ochranu proti infekci a jeho časté odstraňování tak může vést nejen k porušení kožní bariéry zvukovodu, ale hlavně k jeho nedostatku a ke zvýšení rizika zánětu zvukovodu a dalších struktur zevního ucha (například boltec).

Další příčinou zánětu zvukovodu jsou pobyt v prašném nebo agresivním prostředí, kdy se zvyšuje riziko průniku baktérií do zvukovodu a/nebo jeho poranění drobnými ostrými zrnky písku nebo prachu.

Někteří lidé také mají vrozené zúžení zevního zvukovodu a v tomto stísněném prostředí se rovněž dobře daří mikrobům, které záněty vyvolávají.

Stejně tak může být jednou z příčin zánětu zevního zvukovodu jeho zablokování (například ztvrdlým ušním mazem nebo cizím tělesem). V případě podezření na cizí těleso v uchu je vždy nutné neprodleně vyhledat lékařskou pomoc.

Příznaky

Mezi příznaky zánětu zevního zvukovodu (otitis externa), mimo jiné, patří:

• otok (někdy je otok jen stěží rozpoznatelný, jindy postihuje celý boltec nebo se projeví jako boule za uchem)
• zčervenání
• zvýšená teplota postiženého místa
• bolest a další nepříjemné pocity v uchu (praskání v uchu)
• výtok tekutiny ze zvukovodu (může být různé barvy a konzistence, od žlutozeleného hnisu, až po čirou tekutinu s příměsí krve nebo bez)
• svědění
• pocit zalehlých uší a/nebo zhoršení sluchu

V případě, že se objeví bolesti nebo otoky v oblasti hlavy, obličeje či krku, může to být signálem, že se infekce ze zevního zvukovodu rozšířila do středního či vnitřního ucha. V takovém případě je nutné okamžitě vyhledat lékařskou pomoc.

Stejně tak je nutné okamžitě navštívit lékaře, pokud se objeví další příznaky rozvinuté infekce, jako jsou otoky lymfatických uzlin (zvětšené nebo zduřelé uzliny) nebo horečka.

Rizikové faktory

Nejvýznamnějším rizikovým faktorem pro vznik zánětu zevního zvukovodu a vnějšího ucha je plavání, a to zejména plavání ve vodách zamořených baktériemi (například v přírodních nádržích, apod.). Naopak ošetřená bazénová voda obvykle obsahuje mnohem méně baktérií, a tak i riziko zánětů zvukovodu je menší.

Stejně tak časté sprchování nebo čištění uší vatovými tyčinkami zvyšují riziko otitis externa.

Pokud máte užší zvukovod (ať již vrozeně nebo jako důsledek pozánětlivých změn), máte vyšší riziko zachycení vody uvnitř a tím i vyšší riziko zánětu zvukovodu.

Vzhledem k tomu, že děti mají zvukovody užší než dospělí, bývají u nich záněty zevního zvukovodu častější.

Rizikovými faktory pro záněty zevního zvukovou jsou také sluchátka, naslouchadla (u lidí s poruchami sluchu), kožní alergie, ekzémy a podráždění pokožky vlasovou kosmetikou. To vše zvyšuje riziko poranění zvukovodu a rozvoje zánětu.

Zánět zevního zvukovodu není sám o sobě nakažlivé onemocnění, takže se obvykle nepřenáší mezi jednotlivými lidmi.

Léčba

Někdy zánět zevního zvukovodu odezní bez jakékoli léčby.

Nicméně ve většině se v léčbě zánětu zevního zvukovodu užívají antibiotické ušní kapky s obsahem kortikosteroidů, které pomáhají jednak zlikvidovat bakteriální původce zánětu (antibiotika) a jednak zmírňují otoky (kortikosteroidy).

Tyto kapky jsou na lékařský předpis a pacienti je obvykle užívají 7 až 10 dní.

V případě, že je původcem zánětu zevního zvukovodu mykotická infekce (plísně), předepíše vám lékař antimykotické kapky.

Plísně napadají zejména lidi s oslabenou imunitou a pacienty s diabetem.

V průběhu léčby je také důležité dbát na to, aby se do uší nedostala voda.

Na zmírnění bolesti lze užívat volně prodejné léky, jako je paracetamol nebo ibuprofen.

V případě opravdu silných bolestí požádejte lékaře o předepsání silnějších léků na bolest.

Prevence

I když není vždy možné rozvoji zánětu zevního zvukovodu zabránit, je možné dodržováním vhodných preventivních opatření snížit riziko onemocnění na přijatelné minimum.

Snažte se proto dodržovat následující rady:

• při sprchování nebo koupání používejte měkké ušní zátky nebo bavlněné ucpávky do uší, abyste zabránili proniknutí vody do zvukovodu a dále do ucha.
• pokud se koupete v bazénu nebo na přírodním koupališti, používejte koupací čepici
• nečistěte si uši vatovými tyčinkami. V případě, že potřebujete odstranit přebytečný nebo ztvrdlý ušní maz, vyhledejte ušního lékaře a nechte si uši „propláchnout“
• nestrkejte do ucha žádné předměty, které tam nepatří (to platí i pro některé zlozvyky, jako je například škrábání se propiskou či tužkou v uchu, apod.)
• po koupání si hlavu a uši pečlivě osušte ručníkem
• nejlepší způsob jak se zbavit přebytečné vody v uších po koupeli je kápnout si do ucha směs alkoholu a/nebo octa (na přípravu roztoku použijte čistý alkohol, bílý ocet a destilovanou vodu, a to v poměru 50%/25%/25%).

Zánět zevního zvukovodu u dětí

Zánět zevního zvukovodu ohrožuje hlavně děti, a to zejména ty, které tráví dlouhou dobu ve vodě.

Důvodem je jednak skutečnost, že děti mají užší zvukovody než dospělí a jsou tak náchylnější ke vzniku zánětů zevního i středního ucha, protože užší zvukovod se hůře vysušuje a vlhké prostředí je živnou půdou pro baktérie a další původce zánětu zvukovodu.

Nejčastějším projevem zánětu zvukovodu u dětí je, stejně jako u dospělých, bolest.

Protože malé děti ještě neumí mluvit a nedokážou nám říci, že je bolí ucho, musíme to poznat sami, a to například podle následujících indicií:

• dítě se tahá za ucho nebo si drží ucho či jeho okolí
• pokud se dotkneme bolavého ucha, dítě ucukne nebo začne plakat
• děti, které trápí ušní záněty jsou plačtivější, mohou se v noci více budit, mít vysoké horečky nebo výtok z uší.

Komplikace zánětu zevního zvukovodu a kdy vyhledat lékaře?

Neléčený zánět zevního zvukovodu může někdy odeznít sám, bez jakékoli léčby. Nicméně pokud se tak nestane, hrozí různé komplikace.

Mezi nejčastější komplikace zánětu zevního zvukovodu mimo jiné patří absces, což je dutina vyplněná hnisem. Absces se může sám vstřebat, ale někdy ho musí lékař vypustit.

Další komplikací neléčeného nebo chronického zánětu zevního zvukovodu je trvalé zúžení zvukovodu, což negativně ovlivňuje kvalitu sluchu a v extrémních případech může vést až k ohluchnutí. Chronické nebo neustupující záněty zevního zvukovodu se nejčastěji léčí antibiotiky.

K ruptuře nebo perforaci (prasknutí) bubínku může vzácně dojít u zánětů zvukovodu způsobených cizím tělesem, kdy bubínek praskne kvůli zvýšenému tlaku ve zvukovodu, z důvodu přítomnosti cizího tělesa. Mezi příznaky perforace bubínku patří například dočasná ztráta sluchu, zvonění nebo pískání v uších, krvavý nebo hnisavý výtok z ucha a další.

Vzácnou komplikací zánětu zevního zvukovodu je nekrotizující otitis externa, což je velice závažný stav, kdy se infekce z kůže zvukovodu rozšířila do okolních chrupavek a kostí.

Nekrotizující otitis externa vyžaduje okamžitou léčbu, jinak může být i smrtelná.

Mezi její příznaky, mimo jiné, patří:

• silné bolesti uší a/nebo hlavy, zejména v noci
• výtok z ucha (obvykle hnisavý, kdy hnis vytéká prakticky neustále)
• obrna lícního nervu (paréza nervus facialis) na postižené polovině obličeje
• při pohledu do zevního zvukovodu může prosvítat kost.

Nekrotizující zánět zevního zvukovodu nejvíce ohrožuje lidi s oslabenou imunitou.

Diagnostika

Zánět zevního zvukovodu nejčastěji lékař diagnostikuje na základě vyšetření ucha otoskopem a také na základě příznaků, které pacient popisuje.

Co si z článku odnést?

Zánět zevního zvukovodu je poměrně časté onemocnění, které postihuje zejména děti, ale může se vyskytnout i u dospělých.

Jeho hlavní příčinou bývá bakteriální, virová nebo mykotická infekce, která vzniká při poranění struktur zevního zvukovodu (například při nešetrném čištění uší nebo nesprávném nošení sluchátek či naslouchátka) a/nebo při vniknutí vody do zevního zvukovodu, která je živnou půdou pro množení mikrobů.

Děti bývají náchylnější k ušním zánětům (a tedy i k zánětu zevního zvukovodu), protože mají, mimo jiné, užší zvukovod, což ztěžuje jeho vysoušení a zvyšuje riziko infekce.

Protože záněty zevního zvukovodu nejčastěji vznikají při dlouhodobém koupání, setkáváme se s nimi především v letních měsících, ale mohou se objevit i jindy, protože k proniknutí vody do zvukovodu může dojít i při sprchování nebo koupání.

Nejlepší prevencí je tedy udržovat zvukovody suché a po pobytu ve vodě si uši a hlavu dobře osušit ručníkem nebo používat koupací čepici, která vniknutí vody do uší zabrání.

Stejně tak bychom si neměli uši čistit vatovou tyčinkou, ale raději se v případě potřeby objednat k ušnímu lékaři a nechat si přebytečný ušní maz odstranit odborně (výplachem).

Nejčastějším způsobem léčby zánětů zvukovodu jsou antibiotické ušní kapky, někdy s přísadou kortikoidů, které pomáhají zmírnit zánět a otok.

Prognóza zánětů zevního zvukovodu je obvykle dobrá, nicméně je nutné vyhledat lékařskou pomoc, pokud se objeví bolest, zčervenání nebo výtok z ucha, případně ve spojení s horečkou či boulí za uchem nebo zduřelými uzlinami na krku či kolem uší.